Španělské království, rozkládající se na větší části Pyrenejského (též Iberského) poloostrova, patří mezi největší evropské země, avšak kvůli nehostinným přírodním podmínkám centrálních oblastí patří v západní Evropě k zemím s nejnižší hustotou osídlení. Španělsko prošlo obrovskými dějinnými zvraty, při nichž bývalo nejmocnějším státem na světě, ale ocitalo se i na samém dně. V šeru dávnověku zde bývala jedna z kolébek evropské civilizace reprezentovaná například proslulými jeskynními malbami v kantábrijské jeskyni Altamira. Pozdější iberské osídlení vystřídali Římané, s jejichž památkami se dodnes v hojné míře setkáváme na řadě míst. Po vyvrácení římského impéria Vandaly a Vizigóty sem pronikli Arabové, kteří žili ve vzácné harmonii s původními obyvateli, a jejichž vyspělá kultura zanechala zejména v Andalusii nejcennější islámské památky v rámci celé Evropy. Křesťanské znovudobývání území (neboli reconquista) trvalo od roku 711 a vyvrcholilo ve slavném roce 1492 za „katolických králů“ Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, kdy se nejen po staletích země opět spojila, ale zároveň Kolumbovou zásluhou pronikla do Ameriky. Tento rok se však zapsal do dějin i hanebným vyhnáním sefardských Židů ze země. V následujících staletích, až do vymření dynastie v roce 1700, pak habsburští vládci Španělska vytvořili říši, „nad kterou slunce nezapadá“, říši sahající od většiny území celé Ameriky přes Holandsko až na Filipíny. Poklady naloupené v koloniích dodnes můžete obdivovat v přezdobených renesančních a barokních chrámech i zámcích po celé zemi. V novověku se nemoderní katolické Španělsko začalo propadat do stále hlubší krize, která vyvrcholila občanskou válkou po vyhlášení republiky v roce 1931. Vítězně z ní vzešel nechvalně známý „Caudillo“, generál Francisco Franco, který zemi ovládal jako jeden z posledních západoevropských diktátorů v dějinách až do své smrti v roce 1975. Poté se Španělsko začlenilo do evropských demokratických struktur a po krizi, spojené s vysokou nezaměstnaností vyvolanou vládou socialistů v 80. a 90. letech, se stalo za vlády pravicového premiéra Aznara jedním z nejrychleji rostoucích lídrů evropské ekonomiky. „Nešpanělské“ regiony Baskicko a Katalánsko byly obdařeny širokou autonomií a pomáhají lvím podílem centrální vládě táhnout strmý ekonomický růst, jenž pokračuje i za vlády Zapaterových socialistů, kteří po madridských atentátech v roce 2004 vystřídali u kormidla státu Aznarovy lidovce. Příroda země je charakterizována suchým a teplým podnebím na jihu a v centrálních hornatých oblastech, a naopak chladným a deštivým u Atlantiku na severu. V zemi nalezneme vysoké hory, sopky i nesmírné množství památek, ale hlavním důvodem, proč Španělsko patří mezi nejnavštěvovanější evropské země, je především teplé klima a moře na středomořském pobřeží či na souostrovích Baleárském a Kanárském. Letní sezóna je zde nebývale dlouhá a i v zimě je zde tak přívětivé klima, že se sem na toto období stěhují mnozí důchodci ze studené severní a západní Evropy. Přispívá k tomu i na západoevropské poměry nízká cenová hladina mnohdy srovnatelná s Českou republikou. Temperamentní španělské obyvatelstvo je k cizincům nadmíru přátelské a nutno dodat, že, na rozdíl třeba od Italů, i velmi dobře jazykově vybavené. Nechte se tedy oslovit i Vy zemí Dona Quijota, El Cida, zemí velkých dobyvatelů a objevitelů, zemí paelly, sangrie, flamenca a corridy, zemí Vélasqueze, Goyi, Picassa, Dalího, Miróa či Gaudího, zemí fotbalu i letní olympiády v roce 1992 i zemí s nádherným a bohatým jazykem, která je, byť hluboce tradiční a svébytná, také nadmíru moderní, dynamická a hlavně spontánně veselá a pohostinná.